Startování balonu
Nejprve sklopíme koš, aby hořáky směřovaly vodorovně. Ke koši pak certifikovanými karabinami připneme obal, který rozvineme vždy po směru větru. Vrch obalu (korunu) uchytíme na korunové lano, pomocí něhož musíme po celou dobu plnění obal stabilizovat. Pak můžeme do obalu začít vhánět studený vzduch. Ventilátor k tomu určený je samostatný agregát. Má motor o výkonu 9 kw a slouží k prvnímu zvedání obalu. Suchými zipy pak zajistíme vypouštěcí ventil v korunové části obalu. Když je obal naplněný studeným vzduchem, vzniká u jeho ústí dostatečně velký prostor, takže pilot může začít krátkými zášlehy hořáku ohřívat vzduch uvnitř. Obal se pak začne zvedat, nabývat na objemu a ventilátor opět žene dovnitř několik tisíc m3 vzduchu. Dalším ohříváním se obal zvětšuje a získává sílu.
Postupně uvolňujeme korunu a obal svým tahem postaví koš do svislé polohy. Pilot ho pak dohřeje, obal „nasaje“ zbytek vzduchu a získá svůj přirozený tvar. Balon je téměř připravený k letu. V té době mohou pasažéři nastupovat. Pilot však musí provést ještě několik předletových úkonů. Jedním z pasažérsky atraktivních je ten, kdy pilot na dosud přikotveném laně balon i s pasažéry zvedne do výšky několika metrů od země. To, že pilot v té době zjišťuje, „jak to visí“, je-li váha rovnoměrná, či kontroluje ocelová nosná lanka, karabiny, ventily, hořáky, ovládací lana a řadu dalších věcí, není pro pasažéry podstatné. Ale fakt, že se poprvé ocitnou ve vzduchu, že cítí, jak se před chvilkou těžký koš lehoučce pohybuje ve větru v několikametrové výšce, je velmi vzrušující. Pilot pak všechny upozorní, že si vyzkoušejí přistání, a z několikametrové výšky měkce přistane (stále na laně). Často pak pasažérům navrhne: „Kdo omdlel, může si vystoupit.“ Nikdy však nikdo neomdlel ani nechtěl vystoupit. Naopak, pasažéři se přestanou bát, zejména přistání. Nálada se uvolní a všichni chtějí vzlétnout. Z koše vyndáme startovací láhev, zkontrolujeme zajištění dvířek, napnutí kotevního lana, pak jej odepneme a cesta k oblakům začíná.